Jan Eipell 1985 

narozen v Podkrkonoší v současnosti žijícÍ v Praze

od roku 2012 v plném invalidním důchodu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  Jan Eipell, malíř narozený 28. 1. 1985, je tvrdým oříškem pro jakékoliv stručné představení. Ve svých třiatřiceti se dostává do širšího povědomí výtvarného světa, ale jeho cesta malíře, sochaře, řezbáře, ilustrátora začala mnohem dříve. Připomenu pár okolností, které měly svůj význam. Otec, sochař, zemřel v Janově raném věku, ale jeho dílna a nástroje sehrály svou magickou roli při volbě Honzovy budoucnosti (studium řezbářství a kovářství). Janova nemoc, která propukla v patnácti letech, nemoc vedoucí lidi k znejistění a na okraj existence, a zároveň vyostřující vnímání existence. Janovy vztahy plné nadšení a úzkosti, porozumění a nedorozumění, lásky a nenávisti. A konečně Janova malba, v mnoha okamžicích lano, bez kterého by následoval pád. V ní vidíme prvotní hledání tvaru, nacházení inspirace a poučení v dílech vynikajících českých malířů 20. století (se zcela zvláštním významem Josefa Čapka) a nakonec vlastní cestu nalezenou ve sváru světlých a temných životních chvil. Jan Eipell nepředstavuje tuctový zrod malíře akademického typu ani malíře náhle osvíceného čímsi. V jeho příběhu se snoubí přirozená řemeslná zručnost, znalost a úcta k materiálu s velkou vnímavostí lidské existence. Obraz od obrazu můžeme sledovat proces poctivého hledání dokonalého uměleckého díla. Nalézání konečného uměleckého tvaru podpořeného bezchybným zvládnutím řemesla a otevírání zavřených nebo běžným životem skrytých komnat naší existence. Jako malíř má za sebou realizace komorních i monumentálních pláten, nástěnné malby, výstavy a je zastoupen v mnoha soukromých sbírkách. Jeho tvorba přesahuje i do výtvarného řešení interiérů a prostorové tvorby, zvláště ze dřeva. Je samozřejmé, že Janovy obrazy nemohou oslovit všechny, ale řemeslná poctivost, kdy každý obraz představuje desítky a stovky hodin práce, kdy mnohovrstevnatost oleje vyjevuje nečekanou hloubku barevných tónů, a umělecká představivost, kdy se ze složité a žité stavby tvarů pro někoho náhle a pro druhého postupně zjeví člověk, může ocenit každý, kdo bude ochotný zadívat se do obrazů Jana Eipella.

Mgr. Zdeněk Tlučhoř

 

 

Jan Eipell, painter, born on the 28th of October 1985, for a brief introduction; is a tough nut. Although his path as a painter, sculptor, carver, and illustrator began much earlier in life, it is now, at the age of 33 that he enters the international art scene.

Jan’s father, a sculptor, died when Jan was young. The impact these circumstances had on Jan’s future were profound. In his father’s studio, amongst his father’s tools, Jan was drawn to take up the craft of carving and blacksmithing.

At the age of 15,Jan’s illness appeared and with it a struggle that throws one off balance and pushes them to the edge of their existence. Yet within these struggles Jan gained a sharpened perspective and sense of being. Jan’s relationships are filled with excitement and anxiety, understanding and misunderstanding, hate and love. For him, his painting is a crucial rope without which a fall would follow.

In Jan’s work one can see an early sense of shape, the inspiration drawn from the work of 20th Century Czech painters, especially that of Josef Capek. Jan has found his own path in the dark and bright times of life. Jan Eipell is not the portrait of a classically trained painter, nor has he been suddenly gifted and enlightened. In the story of his work you find a naturally crafted skill, a respect of and a mastery over materials. These attributes combined with a great perception of humanity and perspective of the human experience, allow us to view the process of an honest and imperfect creator seeking perfection on canvas after canvas. If we open the closed, and in ordinary life, locked chambers of our existence we can find the perfectly managed final artistic shape of Jan Eipell’s work.

As a painter, Jan’s monumental canvases, wall paintings, and exhibitions can be found in many private collections. His creations, especially those of wood, elevate interior design to an art. Although anyone willing to look at the work of Jan Eipell can appraise the craftmanship and many hours of work, those who truly “see” his work will find, in the multilayers of oil, an unexpected depth of color and tone. Out of the complex, fluid, and living shapes of his pieces and artistic imagination, we can find that which is human. A connection that is sudden for some, gradual for others.

 

 

 

a kým je …

 

mužem malířem, příležitostným básníkem a sochařem, návrhářem didaktických pomůcek pro děti a postižené jindy ilustrátorem knih…nebo člověkem který navrhne a dokáže vlastníma rukama stvořit kavárnu pro postižené .

 

Jan díky svému výtvarnému nadání v kombinaci se zkušeností s psychickým onemocněním vstupuje do hloubek lidského vnímání v němž není zjevováno to co je okolo člověka, nýbrž pohled je stáčen dovnitř, do světů mnohdy barvitějších a složitějších ač možná nebezpečnějších. Má za sebou již více jak dvacet výstav a po mnohaletém úsilí i míst kde si trvale lze prohlédnout jeho tvorbu.

 

O své duševní poruše se nebojí otevřeně hovořit

Je to právě život, který se s Janem příliš nemazlí. V patnácti letech totiž u něj propukla choroba, kterou však u Jana dlouhá léta doktoři neuměli pojmenovat. Za tu dobu padl, dá se říct, na samé dno. Dokonce se desetkrát pokusil  o sebevraždu...ale to nezměnilo jeho touhu realizovat se, stát se platným členem společnosti jak říká.

Až v sedmadvaceti letech našel lékaře, který dal konečně jeho nemoci jasný název – hraniční porucha osobnosti. Jan se nebojí o ní otevřeně hovořit.

Svoje pocity rovněž přenáší do obrazů. „Arteterapie mi pomohla najít způsob sebereflexe jistého náhledu na věc. A také prostor, kam můžu bezpečně odcházet od stresující reality,“ říká.

  • Jak jste se vlastně dostal k malování?

Má cesta vedla od hledání toho, kdo byl můj otec (sochař L. Drahorád), čím žil a o čem přemýšlel, k touze se vydat jeho cestou. Tedy stát se výtvarníkem a dokázat se mu vyrovnat. Jelikož tragicky zahynul v mých pěti letech, byl to jakýsi vzor, ke kterému se vzhlíželo jako na nebe, jako na něco posvátného, co dávalo klukovským očím hlubší smysl života. 

  • Kdo je vaší „múzou”?

Mou múzou je představa zdraví a života, v němž nemoc nemá nadvládu, a výchozím bodem je realita, v níž není člověk ohrožen, omezen či jakkoliv jinak oddělen od společnosti pro své onemocnění.

  • Otevřeně hovoříte o své diagnóze - hraniční porucha osobnosti. Jak se u vás nemoc začala projevovat?

Hraniční porucha osobnosti je velice složitá a těžce definovatelná nemoc. Z velké části též individuální ve svých projevech. U mne se projevovala silnými úzkostmi, útěky od lidské společnosti, hlubokými depresemi a stavy, kdy si člověk není vědom vlastní hodnoty. V návaznosti na to se pak nešlo reálně rozhodovat, mít jistotu správnosti vlastního úsudku. A jelikož nikdo tuto nemoc u mne do věku 27 let nediagnostikoval a neléčil, tak jsem spadal do nehezkých chvil neporozumění druhými i druhých.

  • Byl jste to vy, kdo nakonec vyhledal odbornou pomoc? 

Můj první kontakt s lékaři se specializací na duševní problémy proběhl v patnácti letech za velice vypjatých okolností, kdy jsem nedokázal pochopit podstatu projevů této nemoci a ani lékaři mi neuměli pomoci.  

  • Jak jste reagoval po verdiktu lékařů?

Bohužel od mých patnácti let uběhlo dlouhých dvanáct let do chvíle, než jsem našel výjimečného lékaře MUDr.Martina Jarolímka, který určil správnou diagnózu. A nejen to. I adekvátní léčbu, s níž jsem se do té doby nesetkal a díky které jsem dostal šanci žít téměř normální a plnohodnotný život.

  • Pomáhá vám v překonávání stavů spojených s poruchou osobnosti právě malování?

Jelikož jsem se zabýval výtvarným uměním už mnohem dříve a byl jím de facto ovlivněn od útlého věku, nebyla má tvorba od začátku podmíněna nemocí. Pouze se v ní nemoc po propuknutí občasně zrcadlila a člověk se dostával do vnitřních zmatků nad věcmi, kterým nerozuměl.

Později, při proniknutí do tajů arteterapie, mi začala sama tvorba přinášet odpovědi na spousty problémů a otázek, které nemoc otvírala, a na jejich postupné řešení.

  • Kdy nejčastěji usedáte za svá plátna?

Každého rána, každého večera ... Je to mou nedílnou součástí, které věnuji většinu ze svého času. 

                                                                                                                   (zdroj PRAHA.EU)

NOVÝ ROZHOVOR PRO ATELIER ARTFEST 2018 MEZINÁRODNÍ VELTRH SE SOUČASNÝM UMĚNÍM

VÝSTAVY A REALIZACE

2002 ČAJOVNA ČESKÁ SKALICE

2004 KAFÍRNA TRUTNOV

2004 ŽEBŘÍK V PARKU TRUTNOV

2005 KAFÍRNA TRUTNOV

2005 ŽEBŘÍK V PARKU TRUTNOV

2005 VÝTVARNÉ SYMPOZIUM TÝDEN PRO BROUMVSKO

2006 FARA HORNÍ MARŠOV KRKONOŠE

2006 ALTERUPICE ÚPICE

2007 SWAŠ MALÉ SVATOŇOVICE

2007 VUV GALERIE A MUZEUM J.W.MEZEROVÉ ÚPICE

2008 SWAŠ RADNICE TRUTNOV

2008 KAFÍRNA TRUTNOV

2008 BOULING BAR RTYNĚ V PODKRKONOŠÍ

2009 GALERIE U PŘÍVOZU SVK HK

2010 KNIHOVNA NÁCHOD

2010 SWAŠ RADNICE TRUTNOV

2013 SEDM PÁDŮ SMRTI ILUSTRACE KNIHY POVÍDEK ANTONÍNA ŠLECHTY

2013 GALERIE SLAVIE NÁCHOD

2013 GALERIE POHODA HODONÍN (V RÁMCI PROJEKTU SOUL FLY)

2013 SELEZIÁNSKÉ CENTRUM PRAHA KOBYLISY

2013 NÁSTĚNNÁ MALBA OBĚTEM ROMSKÉHO KONCETRAČNÍHO TÁBORA HODONÍNEK HODONÍN 

2013 DPS ONDŘEJOV

2014 VÝTVARNÁ REALIZACE  "KAVÁRNIČKY" ERGOKAVÁRNA PRO POSTIŽENÉ DPS ONDŘEJOV

2016 JINÉ KAFÉ PRAHA

2016 CAFÉ NA PŮL CESTY PRAHA

2016 REALIZACE  "DŮM V MLZE" RTYNĚ V PODKRKONOŠÍ

2017  DENDRIT KAFÉ PRAHA 

2017 NEVIDITELNÍ GENIOVÉ  GRID PRAHA 

2018 OLEJ/PLÁTNO/ŽIVOT EVANGELICKÝ KOSTEL SOBĚHRDY 

2018 ATELIER ARTFEST -MEZINÁRODNÍ VELTRH SE SOUČASNÝM UMĚNÍM PRAHA

(PROBĚHNE 7.9-9.9.2018)

Zahájení výstavy muDr. Martinem Jarolímkem (2016).